První smyčcový kvartet napsal Bohuslav Martinů v roce 1918 v Poličce, voní však dalekou Francií. Sám skladatel ho označoval jako „francouzský“, což velice přesně vystihuje charakter díla, které se nepokrytě hlásí ke kvartetní tvorbě francouzských impresionistů – Clauda Debussyho a Maurice Ravela. Měkké harmonie ovšem vedou také k zpěvnosti slovanské hudby, v druhé větě i k Antonínu Dvořákovi.

Dvořákův jedenáctý kvartet C dur, který koncert uzavře, se naopak „slovanským“ prvkům záměrně vyhýbá. Skladba z roku 1881 je pečlivě vystavěna na beethovenovsko-schubertovském vzoru. Kompozice byla objednána vídeňským Hellmesbergerovým kvartetem, které premiérovalo také skladby Schuberta nebo Brahmse.

Béla Bartók napsal svůj Smyčcový kvartet č. 4 v roce 1928. Formu netradičně rozšířil na pět vět. V závěrečné větě dílo vrcholí divokým tancem s ozvuky maďarské, slovenské a rumunské lidové hudby. To je výrazem Bartókových politických postojů, za které byl za Horthyho režimu se svým vztahem ke Slovákům a Rumunům považován málem za národního zrádce.